Po žhavém a přelidněném San Franciscu jsme natěšeně uháněneli směrem k Yosemitskému národnímu parku. Jízda to byla dlouhá, ale budovy, dálnice a lidi brzy vystřídaly stany, stezky a srnky.
Dorazili jsme akorát v průběhu zlaté hodinky a užili si tak západající slunce za největšími horolezeckými legendami. To bylo naposledy co jsme viděli slavného „Kapitána“ za slunečního svitu.
Ráno nás totiž před stanem čekaly neroztopené kroupy a na nebi hustá bílá mračna. Nenechali jsme se odradit a vyrazali projít místní treky i za horšího počasí. Absence pohlednicových výhledů trošku zamrzí, ale teď to Yosemitům zpetně, cestou přes poušť, dodává ještě silnější genius loci. 
Během dne se však kroupy nenápadně proměnily v nefalšované sněžení. Tohle i dva dny stará předpověď počasí zapoměla zmínit. Náš kemp byl navíc asi 300 výškových metrů nad údolím. Prvním šokem bylo oznámení, že silnice k němu je uzavřena. To se naštěstí nepotvrdilo, ale jízda připomínala lednovou cestu na Lysou Horu.
Kemp jsme našli poloprázdný a stan ohnutý až k zemi pod náporem mokrého sněhu. Spacáky uvnitř zůstaly zázrakem suché, scénář se spaním u sousedů ve stanu co připomínal cirkusové šapitó, tak zůstal nenaplněn. Uff.
Je pravda, že jsme dalšího dne rádi sundali zimní čepice a do GPS velmi ochotně zavedli souřadnice Los Angeles.
