Kdybych měl vypíchnout jedno místo, které stereotypně evokuje Kanadu, řeknu Skalisté hory neboli Rocky Mountains. Jestli byste měli možnost letět do Kanady jenom na pár dní, rozhodně zvolte tuto destinaci. Proč? Čti dále
Po pár dnech v Arizoně a Nevadě už začala poušť působit trochu depresivně. A to nás teprve čekal zlatý hřeb “sucha a písku” – Death Valley. Knižní průvodce nás strašil větou, že se jedná o nejteplejší místo na světě, ale v půli května se to nakonec dalo přežít. S kanystrem vody v kufru jsme “mrtvé údolí” projeli svižným tempem a k večeru jsme dorazili do jediného kempu široko daleko.
Čti dále
Kalifornii jsme nechali ve zpětném zrcátku a se sluncem v zádech přejeli do Arizony. Sedmi pruhové dálnice brzo vystřídaly méně našlapané silnice v poušti. Jízda to byla dlouhá, ale necelou hodinu před západem slunce jsme dorazili k okraji kaňonu. Ten první pohled vám zaručeně vyrazí dech. Žádná fotka nebo video nenabídne tak ohromující měřítko jako vlastní pohled. “Grand” je opravdu příznačný název.
Zasněžené Yosemity jsme nechali za sebou a dále před námi stála volba cesty do Los Angeles. Možnosti se naskýtaly dvě – rychlejší po dálnici přes vnitrozemí, nebo pomalejší a menší silnice kopírujicí pobřeží Kalifornie. No, moc dlouho jsme neváhali a už brzy nám autem profukoval oceánský vzduch.
Po žhavém a přelidněném San Franciscu jsme natěšeně uháněneli směrem k Yosemitskému národnímu parku. Jízda to byla dlouhá, ale budovy, dálnice a lidi brzy vystřídaly stany, stezky a srnky.
Dorazili jsme akorát v průběhu zlaté hodinky a užili si tak západající slunce za největšími horolezeckými legendami. To bylo naposledy co jsme viděli slavného „Kapitána“ za slunečního svitu.
Ráno nás totiž před stanem čekaly neroztopené kroupy a na nebi hustá bílá mračna. Nenechali jsme se odradit a vyrazali projít místní treky i za horšího počasí. Absence pohlednicových výhledů trošku zamrzí, ale teď to Yosemitům zpetně, cestou přes poušť, dodává ještě silnější genius loci. 
Během dne se však kroupy nenápadně proměnily v nefalšované sněžení. Tohle i dva dny stará předpověď počasí zapoměla zmínit. Náš kemp byl navíc asi 300 výškových metrů nad údolím. Prvním šokem bylo oznámení, že silnice k němu je uzavřena. To se naštěstí nepotvrdilo, ale jízda připomínala lednovou cestu na Lysou Horu.
Kemp jsme našli poloprázdný a stan ohnutý až k zemi pod náporem mokrého sněhu. Spacáky uvnitř zůstaly zázrakem suché, scénář se spaním u sousedů ve stanu co připomínal cirkusové šapitó, tak zůstal nenaplněn. Uff.
Je pravda, že jsme dalšího dne rádi sundali zimní čepice a do GPS velmi ochotně zavedli souřadnice Los Angeles.
Výlet po západu USA jsme stylově zahájili v San Franciscu. Po příletu jsme v půjčovně dostali akci na auto z kategorie „premium“, které posléze vyšlo nejlevněji z celé garáže. Auta nás nikdy moc nebrali, ale na parkovištích vždy říkají „ou, big car“, tak asi fajn.
Náš hostel se nacházel v celkem „dobrodružné“ čtvrti, ve které jsme byli snad jediní turisti. Poprvé v životě jsme viděli tři indické restaurace vedle sebe. Trošku jsme si svým způsobem připoměli hlavák v Brně. Do historického centra to však bylo kousek i pěšky.
Nejlepší způsob jak rychle pohlit atmosféru města je naskočit na klasickou lanovou tramvaj neboli „cable car“. Tramvaje svižně uhání uličkami a s přehledem zdolají i ty největší kopce. Známe z fotek a filmů, že? Tramvaje zůstaly původní, jízda tak dostává punc autentičnosti. Uvnitř nenajdete žádný motor nebo tlačítka, nýbrž řidiče tahajícího za dvě páky s ozubenými koly.
Dalším bodem v plánu byla plavba na ostrov Alcatraz. Moje fascinace totalitními institucemi touto návštěvou dostala za své. Ostrov je kousek od města, vězni tak za určitých podmínek byli schopni slyšet ruch centra. Pobyt v neuvěřitelně malých celách to prý moc neulehčovalo. Psali, že jídlo patřilo k tomu lepšímu, co tehdá podávali v amerických věznicích. A menu z 21. března 1963, posledního dne před ukončením provozu jako nápravného zařížení, vypadalo lépe než v menze MU.
Zeptal jsem se přeživšího vězně #1259, Williama Bakera, který tam pořádal autogramiádu, jak zaháněl nudu. Prý hrál hodně karty a četl, na sprchy jsem se raději nakonec nezeptal.
Zpátky na pevnině jsme si další den pořádně natáhli procházku přes čínskou čtvrť, jež se jevila jako mnohem rozsáhlejší, než referoval průvodce. Ideální místo na levné bydlení, férové restaurace a čerstvou zeleninu.
Se západem slunce jsme spěchali přes půlku města k panoramatickému výhledu na Golden Gate Bridge. Je to sice dost profláklé místo, ale jako správní turisti jsme tuto ikonu nemohli vynechat. Myšlenky se však pomalu začaly ubírat směrem k Yosemitskému národnímu parku, který nás čekal následující den…
Pracovní kontrakty jsou uzavřeny, byt je přenechán novým nájemníkům a větší než malé množství zavazadel je sbaleno. Naše všední dny budou již zítra vystřídány mnohem dobrodružnější realitou. Cestovatelská dobrodružství startují cestou do Kalifornie. Takže konečně schováme deštníky a nasadíme sluneční brýle.
Jo a snad ještě seženeme nějaké květiny do vlasů, protože zítřek začíná v San Franciscu.
