Ze všech plánovaných destinací a bodů zájmu jsem se tiše nejvíce těšil na Aljašku. Proč tiše? Bál jsem se zda bude opravdu připomínat vyprávění Jacka Londona. Bál jsem se, že si i tento kus divočiny lidé až příliš přetvořili k obrazu svému. Byly mé obavy naplněny?
S odstupem času si oba myslíme, že se Aljašce stále daří zachovávat ráz divočiny, aspoň v její značné části. Avšak i místní města působí, oproti zbytku kontinentálním státům USA, odlišným dojmem. Lidé méně spěchají, auta jezdí pomaleji a všichni nám ochotně pomáhají hned po příletu do hlavního města Anchorage.
Ale kvůli městům tady přece nejsme. Proto jsme po zapůjčení “oldschoolového” 4×4 Nissanu vyrazili směrem k národnímu parku Denali. Po rovné cestě mezi lesy upalujeme asi čtyři hodiny, když nám přijde slunce vysoko nad obzorem zvláštní, jelikož hodiny ukazují devátou večerní. Dochází nám, že jsme vysoko na severu, tak vzpomínáme na Erasmus a bílé noci v Norsku.
Po příjezdu do Denali nám bylo jasné, že sezóna ještě nezačala, protože kemp byl až na pár podivínů prázdný. Měli jsme štěstí, jelikož terénní autobusy, jež jsou jediným povoleným dopravním prostředkem v parku, jezdili letos teprve druhý den.
Zábavný penzista za volantem (milovník Aljašky a řidič brigádník) během 8 hodin projel asi polovinu parku. A my jsme si brzo začali pomyslně odškrtávat výčet spatřeného divokého zvěrstva. Losi, horské kozy, sobi, orli a medvědi Grizzly. Respektive dospělou medvědici kojící tři malé medvíďata – to byl silný zážitek. Až tak, že jsem musel okřiknout ztřeštěnou Američanku, která neustálé vyřvávala “Oh my god, oh my god”. Medvědi se totiž začali nechápavě dívat směrem k otevřeným oknům autobusu, s výrazem “WTF”?
Velkým překvapením bylo místní klima, teploty atakovaly letní maxima a koženkové sedačky v autě začínaly připomínat České Dráhy a cesty do Brna. Teplo vygradovalo během návštěvy horkých pramenů ve Fairbanks. A z povinné návštěvy se nám udělalo celkem dost blbě, když teplota vzduchu i vody překračovala hranici 80° Fahrenheitů (schválně se to přepočítejte, nám metrický systém a Celsiova stupnice chybí už rok).
Poslední část jsme strávili v Sewardu, malém přístavním městečku na jihu. Projeli jsme se výletní lodí k hraně ledovce, vystoupali k nejvyššímu jezeru v okolí a na kajacích propluli místní fjordy. Kajaky byly zlatým hřebem celého výletu. Znalý průvodce nám doporučil večerní projížďku, takže jsme byli na vodě úplně sami. A západ slunce okolo jedenácté za zasněžené vrcholy vypadá z hladiny fjordu v skutku poeticky.
Sezóna na Aljašce končí až v září, tak kupujte letenky a jděte do toho. Tento kus země prostě musíte zažít!
