Zasněžené Yosemity jsme nechali za sebou a dále před námi stála volba cesty do Los Angeles. Možnosti se naskýtaly dvě – rychlejší po dálnici přes vnitrozemí, nebo pomalejší a menší silnice kopírujicí pobřeží Kalifornie. No, moc dlouho jsme neváhali a už brzy nám autem profukoval oceánský vzduch.
Klikatá silnice vede přes vysoké útesy a výhledy střídají jednu pláž za druhou. Chápame proč je „Big Sur“ považovaná za nejpěknější pobřežní cestu na světě. Voda byla i přes zamračenou oblohu blankytně modrá, písek zase čistě bílý. A na jednom z výhledů se nám podařilo spatřit migrující rodinku velryb. Nocleh v kempu u oceánu byl už jen ideální tečkou za celým dnem.
Tolik k romantickým scenériím a přírodě. Pobřežní cesta se postupně rozšířila na dálnici vedoucí k aglomeraci Los Angeles. A nekončící cesty plné aut se staly hořkým synonymem pro většinu pobytu v LA.
Širší oblast Los Angeles je neskutečně roztahaná a je pravým opakem konceptu kompaktního města. Všechno je daleko, takže všichni jezdí autem. Řeší se to tak, že jednou za čas přidají silnicím extra pruhy. A vozit se ve 120 v sedmi pruzích není nic příjemného, tomu věřte. Auta neustále přejíždí z pruhu do pruhu a exity jsou na obou stranách. Vzpomínky na autoškolu v Brně najednou dostávájí trochu jiný rozměr.
Samotné Los Angeles nás možná i kvůli neudržitelné přepravě trochu zklamalo. Projeli jsme Mulholland Drive, prošli Melrose Avenue, pošlapali chodník „slávy“. Prohlídka Universal Studios fanoušky hollywoodské produkce určitě potěší. Výhled z Griffin Observatory stál taky za to, OK.
Nejvíce jsme si však užili okrajové části aglomerace. Huntington Beach a Santa Monica patřily k těm nejzajímavějším lokalitám. Nekončící pláže s bílým pískem a všudypřítomnými surfery zapadají do obrazu o Kalifornii lépe než kolony aut na silnicích.
To už nás ale pomalu čekalo město v poušti – Las Vegas.
